Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj život s bulimií

27. 12. 2012

Bylo mi 15. Měla jsem za sebou první ročník střední školy. Na konci školního roku jsem jela do lázní. Tady jsem zhubla asi 4 kila. To se mi líbilo. Nato jsem jela na putovní tábor do Nízkých Tater. A odsud začal můj „problém“.

Když jsme stoupali do horských výšek, udělalo se mi špatně od žaludku. Snídani jsem vyzvracela. A to jsem pak opakovala každý den. Po třech týdnech jsem se vrátila o dalších 8 kg lehčí. Mamka se zhrozila, když mě viděla. Vážila jsem 37 kg. A já byla totálně nadšená. Konečně jsem v mých očích štíhlá! Abych si udržela postavu, snězené jídlo jsem vyzvracela. Jenže, velmi brzo se tento stav vyvinul v neukojitelný hlad a následné zvracení. Po roce tohoto chování jsem se cítila nešťastná. Rozumem jsem nechápala, proč tohle dělám. Rodiče vydávali velké částky za potraviny (chleba, mléko), také nerozuměli, že tolik jím a přesto jsem hubená.

Maminka konzultovala můj stav s paní doktorkou. Ta jí řekla, že slyšela o poruchách příjmu potravin. Prý ať si mě pohlídá, když uvidí, že hodě jím a poté jdu na záchod.

Byla jsem přistižena při „činu“. V ten okamžik mi mamka rázně řekla: „Tady si vedle mě sedneš, sníš půl krajíčku chleba a ne že půjdeš potom hned na záchod“. Také mi pohrozila zavřením na psychiatrii, měla známého pana primáře na tomto oddělení. Toto by byla pro mě potupa.

Trochu jsem přibrala, moje návaly hladu a zvracení se zmírnily.

Roky plynuly a moje stavy se stále opakovaly (méně či více). V roce 2000 jsem ze svého stavu byl opět nešťastná, navštívila jsem paní doktorku-psychiatrini. Promluvily jsme si spolu, konstatovala, že je vidět, že mám svůj stav rozumově zvládnutý. Také řekla, že praxe jí ukazuje, že pacienti s touto poruchou zpravidla nepřestávají.

Plynou další roky a opravdu: stavy vlčího hladu a následného zvracení se opakují – někdy občas, jindy více. Nejčastěji se tak děje doma a hlavně na Vánoce, kdy je kolem mě mnoho jídla. Nedokážu se ovládnout.

Červen 2011 – účastním se 2. semináře osobního růstu. Otvírám téma bulimie. Docházíme k možnosti, že se cítím prázdná, proto se snažím vyplnit toto prázdno jídlem. Po semináři se můj stav zmírňuje, bulimické stavy mám ojediněle. Vánoce 2011 však opět nezvládám. Cítím se hrozně, koncem listopadu zemřela teta a 14 dní na to babička. Sama nevím, kudykam. Nevidím žádnou perspektivu ve vztahu s partnerem, nevidím, co budu dělat – zda se vrátím z Berlína, kde již rok žiju, do Brna. 15. února 2012 se začínám chovat podivně. 17. února jsem vyběhla pouze v halence a sukni, bosa z bytu na ulici. Zde mě „odchytila“ policie a odvezla na psychiatrickou kliniku. Můj stav hodnotí jako schizofrenní poruchu či co, prý toto je pojmenování pro epizody tohoto druhu, když se stanou poprvé. Po rozhovoru s psychiatriní se mohlo jednat o mánii. Dostávám léky. Moje bulimické stavy nabírají opět na obrátkách. (Více o zkušenosti s psychózou zde.

Začátek listopadu 2012 – 5. seminář osobního růstu. Téma hodnot. Téma bulimie otvírám až na samém závěru semináře. V souladu s tím, že nejvyšší hodnotou musí být sám život, si uvědomuji si, že bulimické stavy jsou v rozporu se (zdravým) životem (minulosti jsem díky tomu přišla minimálně o zuby). Proto se rozhoduji soustředit se na nepřejídat se a následně nezvracet jako na věc číslo jedna. Sděluji můj problém partnerovi, prosím ho kdyžtak o pomoc, pokud situace sama nezvládnu.

Proběhly Vánoce. Poprvé po 28 letech! jsem jedla střídmě a nezvracela. Celkově je to již více jak 40 dní bez bulimických stavů. Mám ze sebe radost. Je to však ještě „mladé“, takže se raduji opatrně. Otevírá se mi nový život.

Květen 2014 - opět psychotická ataka, léky, bulimické stavy gradují.

Od června 2015 - Účastním se seminářů osobního růstu, otevírám téma bulimie, protože jsem ze svého chování nešťastná. Je to tak rozjetý stereotyp...! Snažím se na semináři dobrat příčiny svého chování. Je toho více. Zatím využívám zkušenosti se sebou, že je řešení naplánovat si jídlo na daný den a jíst pravidelně cca každé 3 hodiny. Musím vnímat tělo, že už je najezené tak akorát, jaké mám potřeby - přejídání je vlastně zajídáním jiné potřeby než hladu. Existují však i jiné souvislosti, které nelze bez širšího kontextu sdělit. Snad se mi bude dařit, je to běh na dlouhou trať. Na dalším semináři jsem "byla přistižena při činu" - jak hltám jídlo tak, aby si toho ostatní nevšimli a vlastně ani já ne. Co to tedy zajídám? Po této zkušenosti se pozoruji, kdy se chci vrhnout na jídlo. Řekla bych, že to je "zahnání" pocitů, abych zahnala, že se ve mně něco děje a nezabývala se tím, o co jde...

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář