Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 12. 2012

Rodina je pro mě základ. Vždy jsme měli v naší rodině blízké vztahy. Můžeme se jeden na druhého spolehnout.

V prosinci 2011 nás 2 týdny po sobě opustily moje babička a teta z maminčiny strany, babička v úctyhodném věku 92 let. Do poslední chvíle nás dokázala "stavět do latě" a dokázala i podpořit. Milovala jsem ji, stejně jako tetu, nejstarší dceru babičky, maminčinu sestru. Teta byla upoutaná na invalidní vozík, takže jsem s ní byla jako malá v těsném kontaktu. Vyšívala, pletla, háčkovala, díky ní i babičce jsem získala vztah k ručním pracem.

Vedle odchodů z "rodinného systému" přišla na svět v srpnu 2011 moje vnučka Adélka, dcerka od mojí dcery a v prosinci 2013 vnouček Pepíček.

Tento prostor jsem však původně věnovala mému tatínkovi (r. 2008). Můžete si přečíst, co mě k tomu vedlo:

Obrazek

Tatínek zemřel 19. listopadu 2008. Zasáhla ho rakovina plic. Pokrok nemoci byl velmi rychlý. Nikdo jsme tomu nechtěli věřit :( (tak jako zcela jistě nikdo jiný, koho opustili jeho blízcí). Jakožto bývalému vojáku z povolání mohl být vystrojen na rozloučení vojenský obřad. Bylo to slavnostní, důstojné.

Pobýval měsíc v nemocnici, kde pracoval do posledního okamžiku - měl s sebou notebook, v něm kartu na připojení na internet, mobil ..., aby byl ve spojení se světem.  Jako již důchodce, spolupracoval s "kabelovkou". Když onemocněl, rozhodla jsem se přebírat práci po něm, aby jeho nadšení, které rozdával mezi zákazníky, nevyšlo do prázdna.

Za sebe bych mohla napsat mnoho - jak byl skvělý táta, jak jsme se nasmáli (protože "jsme oba stejní", jak vždycky říká naše mamča), jak mě učil plavat, v 10 mi vysvětloval podstatu 4taktního motoru ..., bohužel s tréninkem matematiky do školy mi už ale nepomůže :( Toto místo však chci přenechat povídání Martina Kunce, který mě inspiroval věnovat vzpomínce na taťku místo na mých stránkách  (bylo by škoda, aby tento text zůstal ukryt jen v užších kruzích).

Tatínku, děkuji za všechno, Martine, Tobě za milou vzpomínku!

 

* * * * *

 

Náš Berťas už na schůzku nepřijde (Martin Kunc)

V srpnu 2004 zaklepal Berťas na dveře mé kanceláře. Přišel na pohovor. Byl v důchodu a už asi měsíc brouzdal v novinách po inzerátech, kde by si tak něco přivydělal. Měl totiž spoustu koníčků, na které potřeboval stále víc peněz a měl rád lidi. Ve společnosti lidí byl jak ryba ve vodě.

Prošel úvodním školením. Nafasoval materiály a začal „zvonit“. Tři týdny poctivé práce a výsledky? TRAGEDIE!!! Prakticky nic neudělal. Byl to pro něho „těžkej přerod“. Celý život dirigoval a stavěl „do latě“ studenty – vojáky a najednou práce, kde musí jednat s lidmi jako rovný s rovným a někdy udržet pevně zuby u sebe, když zákazník vypustí něco jedovatějšího z pusy. Po třech týdnech práce přišla scénka jak z filmu „Marečku podejte mi pero“, kdy Sovák alias Kroupa - mistr v továrně na zemědělské stroje, který je poslán do večerní školy, hovoří ke svým podřízeným, kteří ho do školy „dostrkali“, o svém špatném prospěchu ve škole a ptá se jich „Co s tím teda hodlají udělat?“:o) Týden na to přinesl věci, že končí. Naštěstí jsem v kanclu nebyl sám a společně kolegyní jsme ho přesvědčili, ať to nevzdává a vydrží alespoň do konce provizního období. Bylo to jako když kdosi mávne kouzelným proutkem. Myslím, že to byl určitě OSUD. Chtěl totiž, aby Berťas dělal tuto práci a chtěl, abychom ho měli blízko sebe, abychom toho společně mohli spoustu prožít. Začalo se mu dařit.

Jak jsem říkal, Berťas měl strašně moc koníčků. Miloval elektroniku ve všech podobách. Pokládal se za odborníka, byl jím a na tom si zakládal. Někdy nad námi amatéry, kteří neumí spočítat vysokofrekvenční výkon radiolokátoru, nebo neví, co je to kroucená dvojlinka:o) ohrnoval nos. Jako první z nás měl pédéáčko, navigaci (která sice byla někdy v „satelitním stínu“:o), notebook stále u sebe, na kterém třeba i o půlnoci na hotelu kontroloval stav akcií, se kterými malinko obchodoval. V uchu nosil handsfree, dva mobily po kapsách – prostě typický důchodce;o) ve svém červeném Peugeotu, kterého si pořídil aby si udělal radost a aby „feldu“ mohl nechat manželce

Měl chalupu s velkým sadem plným švestek a meruněk, které uměl proměnit v harmonii chutí a vůní s obsahem alkoholu těsně nad 50% - za to jsme ho taky milovali. Někde mezi předky musel mít nějakého Valacha, byl skvělý alchymista. Byl taky požitkář. Měl rád „zdravá“ jídla na bázi bramboráku a miloval pivo. Když jsme sedli do hospody, tak začínal vždy objednávkou hned dvou piv, čímž vždy šokoval obsluhu a nás rozesmál. Po prvním vždy zbyla jen pěna na dně. My ostatní jsme ještě ani neupili.

Milovali jsme i jeho způsob vyjadřování, když kombinoval odborně spisovné výrazy s přisprostlými dovětky, které nás vždycky dostaly

Uměl si udělat srandu i sám ze sebe, uměl ve dvě v noci s celou bandou přelézt plot u hotelového venkovního bazénu a hurá „na adama“ do bazénu. Uměl „roztrsat“ celou hospodu, i když měl problémy s klouby. Téměř na žádné akci (ve svém věku) nechyběl, i když se jednalo o výsadek, nebo o společensko kulturně chlastací záležitost. Nedělalo mu problém vyspat se v autě, nebo pod širákem ve spacáku.

Prakticky hned na začátku jsme pro něho našli několik přezdívek. Vzhledem k tomu, že vyučoval na vojenské katedře, tak jsme mu říkali „plukovník“ nebo „nadplukovník“ a podle jeho příjmení (Albert) ještě "Berťas", „Berťásek“, „čerťas Berťas“, „Čert“. Když se nad tím teď zamyslím, byl zralý i na zápis do knihy rekordů, protože člověka s více svátky minimálně v ČR neznám. Svorně jsme mu totiž posílali blahopřejné sms vždy, když byl v kalendáři Albert, Berta, Mikuláš, Jana, Jan a on nám na oslavu svých početných svátků nosil „svoji pálenku“ a rozčiloval se, co zase blbnem a dělalo mu to dobře.

Po celou dobu psaní se mi střídavě mlží oči a střídavě se usmívám, když se mi vybaví něco z toho, co jsme prožili. Přistihuju se, jak jakoby nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak byl uvnitř skvělej, mladej a obdivuhodnej až do konce.

Posílám mu „na horu“ vzkaz a poprosím vás, pokud chcete, pošlete mu prostřednictvím komentářů taky něco. Mám domluveno s programátory portálu, že se tyto vzkazy za pomoci speciálního softwaru dostanou až k němu;o)

Berťásku neboj, vždycky když zavřu oči a vzpomenu si na tebe, vidím tvůj lišácký úsměv. Měl jsem štěstí, že jsem mohl být s tebou, hodně se od tebe naučit a "načichnout" tvým životním optimismem. Měj se tam krásně lumpe

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář